Specnaz

Specnaz je označení jednotek speciálního určení sovětské a posléze ruské armády.

Výcvik jednotek Specnaz patří mezi jeden z nejtvrdších a odpovídal podmínkám skutečné války. Bývalo zvykem, že členy se stávali převážně dobře trénování atleti, kteří se stali páteří šesti nebo sedmi divizních rot každého pluku. Pro vojáky základní vojenské služby začínal výběrový proces již před nástupem vojenské služby, většinou byli připravování již v DOSAAF nebo byli převeleni od VDV. Část adeptů přicházela na doporučení i po delší službě u jiného útvaru. Adepti museli projít krátkým, ale intenzivním výcvikem a úspěšní jedinci byli dále posláni na delší a mnohem tvrdší kurz. Během tohoto kursu se metodami přirozené autority v malých skupinách vybíraly velící kádry - k základnímu výcviku nastupovali všichni s hodností vojína a během zaměstnání byli pečlivě sledováni. Přirozeně autoritativní jedinci pak byli po dalších testech převeleni do učiliště VDV v Rjazani. Tyto úvodní části výcviku byly provázeny poměrně (na západní poměry) značnou brutalitou jak psychickou (šikana, ponižování) tak fyzickou (realistické metody výslechů, nedostatek spánku, imitace válečné situace, skutečná krev ve figurínách, střetný boj ve skutečné výstroji, minimum bezpečnostních opatření). Po úspěšném ukončení výcviku obdržel voják hodnost seržanta. Jeho další přidělení pak záviselo na jeho výsledcích a obvykle (civilní) odbornosti a přirozené inteligenci. Jen několik procent končilo v elitních útvarech (strategické zálohy gšt, akce KGB, Alfa), většina pak byla přidělována k armádním brigádám Specnaz. Námořnictvo si své síly cvičilo obdobně, ale zvlášť. Po ukončení skupiny základních kursů byli vybraní jedinci s odbornými předpoklady rozesíláni k jiným útvarům k prohloubení odborných znalostí - ženijní, raketové a chemické vojsko, lékaři pak na skutečnou praxi do nemocnic. Přirozenou součástí pokračujícího výcviku pak byly jazykové kursy.

Během výcviku byl častokrát imitován skutečný válečný stav za použití chemických látek, ostré munice a výbušnin, takže se vojáci neustále pohybovali na hranici rizika úmrtí. Neobvyklý nebyl ani výcvik s využitím protivníkovy techniky , cvičilo se její použití, pronikání do technických sítí, průzkum, vyhledávání cílů, výuka jazyků, ale i třeba seznámení se s domorodými zvyky (například Velká Británie a Francie), používání sabotážních technik, horolezectví či lyžování. K tomu patřil i náročný výsadkářský výcvik sestávající ze seskoků z abnormálně malých výšek, s pozdním otevřením padáku a seskoků z velkých výšek, což umožňovalo přistávat až 50 kilometrů za bojovou linií.