Ninjutsu

Ninjutsu je velice zajímavé umění, plné poučných technik, myšlenek, taktiky a učení.

Přesto že ho nikdo z nás nikdy netrénoval, věnuji mu zde samostatný odkaz, protože i přes toto z něj čerpáme v našich trénincích spoustu užitečného a pro řadu z nás je duševním vodítkem.

 

NINJA  A  UMĚNÍ  NINJUTSU

Není se třeba něčeho bát, jen je třeba snažit se to pochopit.

                V posledních letech žádná bojová jednotka tolik neupoutala zájem veřejnosti jako ninja /nindža/. Legendární postavy v černém oděvu, jenž procházeli bouřlivými dějinami Japonska téměř 1000 let, za sebou zanechali znamení neštěstí a smrti. Bojovník ninja byl pravděpodobně nejsmrtonosnějším bojovým strojem v celé historii bojového umění. Vyrážel z temnoty, aby beze strachu a ohledů poskytl své služby tomu, kdo nabídne více. Ninja, kterého od narození cvičili v nejvražednějších zručnostech bojových umění, po sobě zanechal dědictví v podobě arzenálu hrozných zbraní a technik, jenž se dnes tajně znovu objevují, jako prostředek sebeobrany a jako způsob života.

            Ninjutcu /nindžutsu/ je umění nepozorovaného proniknutí nebo vkrádání se a jeho protagonisté se nazývají ninjové. Přesné datum vzniku tohoto bojového umění je zahaleno tajemstvím. Obecně se předpokládá, že se ninjutcu začalo rozvíjet přibližně roku 593 n.l., kdy Japonsko procházelo obdobím politických a náboženských změn. V té době napsal velký čínský filosof, generál a vojenský stratég Sün–ć knihu Umění války. Jedná se o kompletní traktát a exaktní vědecké dílo o vedení války, jenž zahrnuje útočnou strategii, přesné stanovení slabých a silných stránek nepřítele, terén, využívání špionů, partyzánskou válku a zranitelnost nepřítele. Ve své době kniha představovala povinnou četbu pro čínské intelektuály, k nimž patřili taoističtí a budhističtí mniši. Mnoho učenců se však na císařském dvoře dynastie Sui dostalo do nemilosti. Opouštěli zemi a hledali útočiště na japonských ostrovech, později se usazovali v odlehlých oblastech Iga a Kogo. Zde, v horách zahalených mlhou, žili jako mystici a poustevníci.

            Během několika následujících staletí žili tito jamabuši, jak byli nazýváni, v izolovaných skupinách a věnovali se bojovým uměním a meditaci. Jejich život však brzy narušili politické události v Japonsku. Po smrti prince regenta Šotoku, roku 622n.l., se politické a náboženské frakce angažovali v krvavém boji o moc. Šlo o to, zda se státním náboženstvím stane buddhismus nebo šintoismus. Zemi zavládl nesmírný chaos. Trpěli politicky i ekonomicky. Situace se začala zklidňovat, teprve když se objevil jeden z mnichů žijící v horách, jamabuši En-no-Gyoja, a pokusil se znovu nastolit pořádek. Využil k tomu nový způsob propagace buddhismu.

            Tato nová náboženská kampaň si získala velkou podporu lidu, proto se aristokraté a privilegovaní dvořané začali obávat, že by se En-no-Gyoja mohl dostat k moci. Rozhodli se s jamabuši zúčtovat. Zaútočili a zahnali jeho žáky do hor. Jamabušiové byli nuceni bojovat proti velké přesile. Využili poznatky z rukopisů horských poustevníků (jednalo se podstatě o ideje o vedení války Sün-ć) a pomocí lsti, strachu, partyzánské taktiky a šikovného manévrování se jim podařilo porazit jednotky monarchie, jež musely spěšně ustoupit do hlavního města. V následujících staletích pak mohly klany ninjů pobývat ve svých horských pevnostech a žít vlastním životem v souladu s přírodou a vesmírem.

            Až do 12.století bylo o vzbouřeneckých horských mniších slyšet jen málo. Mezitím ústřední vláda velmi zeslábla a aristokracie se rozdrobila do klik, jež mezi sebou bojovaly o moc. Neustálé konflikty mezi pány země a náboženskými vůdci, zápasícími o nadvládu, poskytovaly dokonalé pozadí pro práci špionů a úkladných vrahů, kteří byli používání k odstraňování politických protivníků.

Období vlád dynastie Kamakura (1195 až 1333) bývá často označováno za zlatý věk ninjutsu.

Ninjové se díky svým nechvalně známým schopnostem ukázali být správnými lidmi ve správném čase. Znesváření šlechtici je najímali k vyrovnávání svých účtů. Toto období se rovněž neslavně proslavilo vojenskou diktaturou, šógunátem a velkým vzestupem moci samurajů, jejichž kultura vycházela z principů zenu.

Vzniklo přibližně 50 různých škol ninjutsu, soustředěných zejména v provinciích Iga a Koga. Provincii Iga vládly společně klany Hattori a Oe, zatímco severněji, v provincii Koga, to byly rodiny Močizuki, Ukai a Nakai. Každý z klanů měl vlastní tajné techniky, předávané z generace na generaci, ovšem pouze členům rodiny. Například techniku koppojutsu, specializovanou na lámání kostí, měl v mimořádné oblibě klan Koto. Rodina Fudo vyvinula nechvalně známou vrhací hvězdu šuriken a její členové s ní dokázali velmi zručně zacházet. Špionáž a různé tajné činnosti byly charakteristickým znakem klanu Kusunoki. Velcí ninjové rodiny Togakure byli mistry v používání šuko, pomůcky s ostrými, ven vyčnívajícími kovovými ostny, jenž se navléká na ruku jako rukavice. Šuko ninjovi umožňuje zachytit se na hladkém povrchu (používala se ke šplhání po hradních stěnách) a využívá se jako zbraň přímo v boji.

Do 14.století se ninjové stali významnou a vlivnou politickou silou, která už nebyla ochotna skrývat se v pustých horách. Jejichž úskočnost neznala hranic, neměli strach před ničím a před nikým, dokonce i nejbližší císařovi poradce se obávali o životy. Nikdo si nebyl jistý svým životem před těmito démony, jež se vynořovali z temnoty a zabíjeli dříve, než si člověk stačil uvědomit, co se vlastně děje. Ninjové získali pověst bojovníků, kteří nikdy neminou svůj cíl. Selhání nebo neúspěch nepřicházeli v úvahu. Vybraná oběť nikdy neunikla svému osudu. V té době ninjové hromadně opouštěli své horské pevnosti, aby vraždili příslušníky opoziční šlechty. Daimyové, jak se příslušníci této nižší šlechty nazývali, pro ně byli snadnou kořistí. Hrozilo nebezpečí, že se ninjové zcela vymknou z kontroly, své pohledy dokonce upírali i na hlavní město.

A právě v té době vstoupil na scénu ambiciózní vojenský generál, jenž měl v úmyslu stát se šógunem – Oda Nobunaga, obávaný a zapřisáhlý nepřítel všech ninjů. V roce 1579 Nomunga vyslal proti ninjum z provincie Iga obrovskou armádu samurajů, vedenou jeho synem Kacujorim. Ninjové byli však bystřejší, a tak útočníkům uštědřili pořádnou porážku. Od dva roky později, roku 1581, se Nobunaga rozhodl pro odvetu a vyslal proti ninjům početnou armádu. Tentokrát ji, ale vedl sám. Generálovi vojáci měli velku početnou převahu, na jednoho ninju jich bylo více než deset. Armáda zvítězila, členové mocného klenu Iga byli vyvražděni. Samurajové neušetřili ani ženy a děti. Ninjové, kteří přežili a unikli před masakrem do hor, přestože byli císařským výnosem postaveni mimo zákon, začali znovu vytvářet skupiny, jež později pokračovali ve výcviku. Nobunaga se ale ze svého vítězství dlouho netěšil – po necelém roce byl zavražděn v oblasti Honniji.

 

 

 

 

            Nobunagův nástupce, Iejasu Tokugawa, byl nucen se vydat na zámek Okazaki, kde měl převzít velení nad vojenskými silami. Cesta však vedla nebezpečnou oblastí Honniji, a tak se rozhodl pro jinou, ovšem stejně riskantní trasu. Dohodl se s vůdci ninjů, jímž byl Honzo Hattori, a ten mu zaručil volný průchod na zámek Okazaki přes nebezpečnou horskou oblast Iga – srdce území obývaného ninji. Klany ninjů tuto dohodu považovaly za záruku stabilnějších vztahů s vládnoucí mocí. Iejasu s pomocí ninjů cestu bezpečně překonal a roku 1603 se stal šógunem, celého Japonska.

            Šógunát Tokugawa přinesl zemi následujících 250let mír a občanský pořádek. Ninjové nebyli už tolik potřební. Moudrý Iejasu však na Honza Hattoriho  a jeho rodinu nezapomněl a najímal si je na svou ochranu i na ochranu šógunátu.

            Honzo Hattori ze svých ninjů zorganizoval tajnou službu a důmyslnou síť špionů. Tak mohl šóguna varovat před jakýkoli politickým nesouhlasem dříve, než se z něj mohla vyvinou skutečná hrozba. Ninjové, vyslaní v pravou chvíli na správné místo, dokázali šógunát rychle zbavit politických odpůrců.

            Během dvou dalších století se role kdysi tak obávaných ninjů zredukovat na působení ve strážní službě. Jejich tajné umění a schopnosti postupně upadaly. Ovšem zdaleka ne všechny rodiny se po nástupu šógunátu Tokugawa rozpadly. Některé z nich zůstaly i nadále v horách, zahaleny rouškou tajemství. Ukrývaly se v pevnostech na strmých útesech a zachovávaly své tradiční zvyky. Přestože ninjové žili v izolaci, udržovali si důmyslnou špionážní síť, která jim umožňovala držet krok s vědeckým a technickým pokrokem.

            Celkem odůvodněně se předpokládá, že tajná umění ninjů byla v Japonsku znovu oživena na počátku 20.st. Rovněž vítězství Japonců nad Rusy v rusko-japonské válce roku 1904 je bezpochyby možno připsat na vrub jako moderní národ vybudovalo neproniknutelnou zpravodajskou službu. Není pochyb, že zkušenosti a schopnosti ninjů při budování této moderní špionážní sítě velmi pomohly.

            Dnes můžeme po celém světě pozorovat vedle obrovského růstu zájmu o japonská bojová umění i oživování zručností ninjů a jejich umění ninjutsu. Začátkem 80.let na tento intenzivní zájem reagoval i Hollywood a natočil řadu filmů a televizních seriálů, zaměřených na činnost této nechvalně známé organizace.

            V dnešní době žije v Japonsku jen málo pravých ninjů. Jediným skutečným mistrem, jenž stále ještě vyučuje toto starodávné umění, je Masaaki Hacumi, třicátý čtvrtý velemistr stylu togakure-rjú. Za posledních dvacet let tohoto mistra vyhledalo množství lidí ze Západu a požádalo ho o pomoc při tréninku. K těm nejvýznamnějším, jež se později sami stali odbornými instruktory, patří například Izraelec Doron Navon a Meričané Stephen Hayes a Robert Bussey. Nejen oni, ale i celá řada dalších instruktorů zaznamenali, že se zájem o umění ninjů za poslední desetiletí zvýšil až trojnásobně.

            Rovněž ve Spojených státech zaznamenalo umění ninjutsu obrovský úspěch. Dnešní protagonisté se však nezaměřují na smrt a ničení. Často bývají odborníky i na jiná bojová umění a jejich jediným cílem je prostřednictvím studia ninjutsu, umění, jež bylo často nazýváno „dokonalým způsobem života“, dospět k lepšímu pochopení bojových stylů.

             Ninjutsu se nezabývá pouze bojovými technikami, ale také parapsychologií. Protagonisté umění ninjutsu jej pokládají za model života. Hacumi jr přesvědčen, že osvícení lze dosáhnout pouze cestou absolutního ponořením do tradice bojových umění jako dokonalého způsoba života. Přestože se umění ninjovu vyvinulo jako kultura mimo zákon, jež byla v protikladu s akceptovanou kulturou samurajské společnosti, jeho filosofie a metody boje žijí dále.

            Formální výcvik ninji v tajných bojových uměních začínal téměř od kolébky. Od malička se děti v rodinách ninjů učily soustavně si uvědomovat, co se kolem nich děje. Postupně jak rostly, se vzdělávaly v tajemstvích s specialitách svého klanu. Přibližně od pěti let věku dostávaly jejich hry vážnější ráz. Využívala se při nich jednoduchá tréninková cvičení Děti se rovněž podrobovaly zkouškám, aby se zjistilo, zda mají nějaké osobité schopnosti. Pokud je měly, dostalo se jim speciální vzdělání, jenž se specializovalo na rozvíjení jejich vrozeného talentu, obdobně pak např. mladí ruští atleti navštěvovali od útlého dětství speciální školy, aby rozvinuli svůj talent.

            Dále pak děti hrály různé hry, zaměřené na rozvíjení rovnováhy a pohyblivosti. Běhaly po šikmých deskách, skákaly přes nízké keříky. Aby se naučili sebedisciplíně a dokázaly snášet bolest, visely celé hodiny ve větvích stromů. Životně důležitá součást jejich výchovy byla i masáž, jež sloužila k udržování svalů, kostí a kloubů. Pokud by později v životě při plnění jejich poslání někdo zajal a svázal, dokázaly by se vyvléci a uniknout.

            Jedno z klasických devíti cvičení zaměřených na rozvoj vytrvalosti a rychlosti spočívalo v běhu ,ladného ninji s volně položeným slaměným... pokračování příště.